ÚVODNÍ SLOVO

Daniel Tůma během posledních zhruba deseti let vytvořil pozoruhodný soubor instalací, modelovaných, protrhávaných a propalovaných reliéfů, v nichž využívá nejrůznějších materiálu, technologií, rostlinných a živočišných relikvií. Pokud jde o výtvarné prostředky, zahrnuje do nich jako přirozenou a nedílnou součást světlo a stín, a spolu s nimi rytmus promile proměnlivosti tvarů, barev, povrchů pevných ploch a průhledů, hmotných nánosů a transparentních vrstev. Romantický název výstavy, Laně za ranních červánků, zvolený autorem, možná předznamenává na jedné straně pietní nakládání se všemi pozůstatky dřívějšího života, ať už mají podobu kostí, svléknuté hadí kůže, vlasů nebo rostlinných částí. Na druhé straně, ale v sobě určitě nese i odlehčení přílišného sentimentu a patosu, který volba takových výchozích materiálů a témat určitě vyvolává. . Zmíněné světlo jako prostředek rytmizace obrazu nebo objektu nabízí autorovi ještě další možnost rozšíření díla do prostoru. A střídání světla a stínu, a vůbec množství proměn, které světlo ve svých různých kvalitách a úhlech dopadu způsobuje, přináší ještě další hodnotu v čase. Čas a prostor se tu stávají aktivními spolutvůrci, ať už jsou samotné struktury a konstrukce založeny na linerálním hromadění detailů v protlačovaných kresbách, na dramatickém narušování plochy klihovaných obrazů nebo na pouhém pokládání vysokých voskových reliéfů. Souvislost mezi detailní prací na studiích struktur a složitých organismů a mezi smyslnými kresbami konkrétních ženských siluet se jasně objeví ve srovnání výsledné ho záznamu. Vždy totiž zůstává zpráva od dřívější existenci, v prvním případě živého organismu v druhém případě reálného, dokonce plastického obrazu, skrytého za mnoha vrstvami vosku nebo jiného materiálu. Vždy jde o záznam něčeho původně zcela konkrétního, o sondu do stavu, který asi někde dál trvá, ale pro nás už nezřetelné podobě nebo jen v náznaku. Jsou to skryté obrazy, přetrvávající jen sami v sobě.

Mgr. Marie Bergmanová

Všestranně založený výtvarník mladší generace našel těžiště své práce v kresbách, malbách, světelných objektech a materiálových asambláží, zpracovávaných kombinovanými technologickými postupy převážně s organických přírodních a živočišných produktů (dřevo, vosk, kosti, vlasy, srst, rybí kůže a šupiny). Na první pohled abstraktní – nezobrazivé kompozice, z nahusto na sebe kladených vrstev hmoty, vytváří reliéfy s neklidným povrchem rozrušováným brutálními perforativními zásahy: prořezáváním, propalováním a protrhává ním. Plastický účinek podtrhuje promyšlená strukturace plochy danná střídavým rytmem pevných neprůhledných úseků s transparentní mi vrstvami různorodé hmoty nedílně modelované nehmotnou proměnlivou rytmikou světla a stínu. Tůmovo výtvarné snažení je neseno sisyfovsky opakovanou snahou o fixaci nepostižitelného: času a v něm probíhajících dějů, jejich zrodu, trvání a zániku. Tvary, vůně, barvy a teplota konkrétních věcí, podobně jako proběhlých událostí a prožitků lidského života, se neodvratně časem proměňují v pozvolna unikavé a nepřesné vzpomínky stejně jako se jasný obrys a tíha konkrétního ženského těla promítá a skrze s tuhlé nánosy zprvu mazlavého žlutobělavého "magmatu" – na voskových Tůmových obrazech – vyjevuje jen v náznakově tušených konturách.

Já stále nechápu, proč si mě přátelé umělci, výtvarníci zvou, abych jim zahájil výstavy jejich
děl, protože už dávno jsem zjistil, byť vystudovanej kunsthistorik, že o umění nevím nic víc,
než vy, kteří jste se tady sešli. A dneska jsem přijel na poslední chvíli, takže kromě věcí, které
jsem znal dávno, jsem si některé nestačil ani prohlédnout, ale to není důležité. Zdržel jsem se
na Malvazinkách, pražském hřbitově, kde jsme ukládali do hrobu urnu Egona Bondyho,
básníka, básníka který byl jedním z mých guru. Já jsem tam říkal jednu básničku, kterou jsem
o něm napsal, ale při té chvíli nebo přitom, nechci říct obřadu, při tom setkání jsem si
vzpomněl na jednu Bondyho báseň, která se jmenuje Epitaf a zní:
Teď už ležím v hrobě
Teď už je pozdě
A protože jsem samozřejmě přemejšlel nucen jsa tím, že mě o to Libora přátelé požádali,
abych tady něco řekl, tak jsem přemejšlel o tom co tady řeknu. Tak mě napadlo, že je to
vlastně přesně to:
Teď už ležím v hrobě
Teď už je pozdě
Prosím vás dívejte se na to co tady ti tři, nechci říct umělci, ale lidé vytvořili. Protože až tady
nebudou, až budou mrtví, což zvlášť v případě Libora Krejcara nebude trvat tak dlouho,
jejich dílo se nepochybně někam rozptýlí, bude ... a budeme, a pak si budeme říkat, do prdele,
že jsem se tenkrát ... tamto byla krásná socha, to byla krásná grafika ... Buďme šťastni z toho,
že jsme spolu, že spolu můžeme komunikovat, žít, navzájem se ovlivňovat a dívat se sami
sobě do očí. A kdybyste si nebyli jisti, jak se to má dělat, běžte se podívat tam dozadu, na ty
anděly Dana Tůmy, třeba vám napoví. Já myslím, že víc než se zabývat kunsthistorickými
analýzami vystavených děl, bychom se měli spíš modlit navzájem sami za sebe…