1974

narozen v Rychnově nad Kněžnou

1989–1990
Střední průmyslová škola sochařská v Hořicích
– obor sochařská reprodukce

1990–1994
Soukromá mistrovská škola uměleckého designu
v Praze – ateliér scénografie (loutka, maska, animovaný film)

od roku 1989
vystavuje doma a v zahraničí

od roku 1996
práce pro film a TV

2014
zakládá konceptuální studio Orbhaus


LIFE IS … ART … IS LIFE
— Daniel Tůma




FILMOGRAFIE

1996
Kouzelný měšec (film)

1998
Wij Alexandr (film)

1999
Návrat idiota (film)

2000
Ene bene (film)

2002
Počkej až zhasnu (TV film)
Výlet (film)

2008
Dívka a kouzelník (TV film)

2009
Ďáblova lest (TV minisérie)

2011
Vůně kávy (TV film)

2012
Vrásky z lásky (film)
Ztracená brána (TV minisérie)
Šťastný smolař (TV film)
Setkání s hvězdou (TV cyklus)

2013
Hexenšus (TV film)

2014
Osmy (TV film)

2015
Svatojánský věneček (TV film)
Labyrint I. (TV seriál)
Vraždy v kruhu (TV seriál)

2016
Anděl Páně 2 (film)
Slíbená princezna (TV film)

2017
Labyrint II. (TV seriál)

2018
Dukla 61 (TV film)

2019
Zrádci (TV seriál)
Uzly a pomeranče (film)
Klec (TV film)

2020
Veterán (TV film)

2021
Lidi krve (film)
Božena (TV minisérie)

2022
Docent (TV seriál)
Případ Roubal (TV seriál)
Případy mimořádné Marty (TV seriál)

PROBÍHAJÍCÍ PROJEKTY

od 2022
Blouznivci (film)
TUMOR (TV seriál)
Amerikánka (film)

NOMINACE ČESKÝ LEV

2002
Nejlepší filmový plakát
– film Výlet (Alice Nelis)




VÝSTAVY

1989
podzemní prostory – Dům služeb, Pardubice

1990
Východočeská Galerie Pardubice

1991
1st International Biennial of Graphic, Győr

1998
Ruchadlo Zájezd, Česká Skalice

2000
Andaman and Nicobar Islands, India

2001
Galerie FONS, Pardubice
Synagoga, Heřmanův Městec


2002
Filmová projekce, DG 307, křest alba Šepoty
a výkřiky, kino Aero, Praha

2004
Galerie U Božího mlýna, Praha

2006
Galerie Scarabeus, Praha

2007
Ko Lipe, Thailand
Festival Sysifos, Heřmanův Městec
Galerie Sýpka, Pardubice
Klub 29, Pardubice

2015
Skleněná louka, Brno


ÚVODNÍ SLOVO


Daniel Tůma během posledních zhruba deseti let vytvořil pozoruhodný soubor instalací, modelovaných, protrhávaných a propalovaných reliéfů, v nichž využívá nejrůznějších materiálu, technologií, rostlinných a živočišných relikvií. Pokud jde o výtvarné prostředky, zahrnuje do nich jako přirozenou a nedílnou součást světlo a stín, a spolu s nimi rytmus promile proměnlivosti tvarů, barev, povrchů pevných ploch a průhledů, hmotných nánosů a transparentních vrstev. Romantický název výstavy, Laně za ranních červánků, zvolený autorem, možná předznamenává na jedné straně pietní nakládání se všemi pozůstatky dřívějšího života, ať už mají podobu kostí, svléknuté hadí kůže, vlasů nebo rostlinných částí. Na druhé straně, ale v sobě určitě nese i odlehčení přílišného sentimentu a patosu, který volba takových výchozích materiálů a témat určitě vyvolává. . Zmíněné světlo jako prostředek rytmizace obrazu nebo objektu nabízí autorovi ještě další možnost rozšíření díla do prostoru. A střídání světla a stínu, a vůbec množství proměn, které světlo ve svých různých kvalitách a úhlech dopadu způsobuje, přináší ještě další hodnotu v čase. Čas a prostor se tu stávají aktivními spolutvůrci, ať už jsou samotné struktury a konstrukce založeny na linerálním hromadění detailů v protlačovaných kresbách, na dramatickém narušování plochy klihovaných obrazů nebo na pouhém pokládání vysokých voskových reliéfů. Souvislost mezi detailní prací na studiích struktur a složitých organismů a mezi smyslnými kresbami konkrétních ženských siluet se jasně objeví ve srovnání výsledné ho záznamu. Vždy totiž zůstává zpráva od dřívější existenci, v prvním případě živého organismu v druhém případě reálného, dokonce plastického obrazu, skrytého za mnoha vrstvami vosku nebo jiného materiálu. Vždy jde o záznam něčeho původně zcela konkrétního, o sondu do stavu, který asi někde dál trvá, ale pro nás už nezřetelné podobě nebo jen v náznaku. Jsou to skryté obrazy, přetrvávající jen sami v sobě.

Mgr. Marie Bergmanová




Všestranně založený výtvarník mladší generace našel těžiště své práce v kresbách, malbách, světelných objektech a materiálových asambláží, zpracovávaných kombinovanými technologickými postupy převážně s organických přírodních a živočišných produktů (dřevo, vosk, kosti, vlasy, srst, rybí kůže a šupiny). Na první pohled abstraktní – nezobrazivé kompozice, z nahusto na sebe kladených vrstev hmoty, vytváří reliéfy s neklidným povrchem rozrušováným brutálními perforativními zásahy: prořezáváním, propalováním a protrhává ním. Plastický účinek podtrhuje promyšlená strukturace plochy danná střídavým rytmem pevných neprůhledných úseků s transparentní mi vrstvami různorodé hmoty nedílně modelované nehmotnou proměnlivou rytmikou světla a stínu. Tůmovo výtvarné snažení je neseno sisyfovsky opakovanou snahou o fixaci nepostižitelného: času a v něm probíhajících dějů, jejich zrodu, trvání a zániku. Tvary, vůně, barvy a teplota konkrétních věcí, podobně jako proběhlých událostí a prožitků lidského života, se neodvratně časem proměňují v pozvolna unikavé a nepřesné vzpomínky stejně jako se jasný obrys a tíha konkrétního ženského těla promítá a skrze s tuhlé nánosy zprvu mazlavého žlutobělavého "magmatu" – na voskových Tůmových obrazech – vyjevuje jen v náznakově tušených konturách.

Doc. Mgr. Pavel Panoch, Ph.D.




Já stále nechápu, proč si mě přátelé umělci, výtvarníci zvou, abych jim zahájil výstavy jejich
děl, protože už dávno jsem zjistil, byť vystudovanej kunsthistorik, že o umění nevím nic víc,
než vy, kteří jste se tady sešli. A dneska jsem přijel na poslední chvíli, takže kromě věcí, které
jsem znal dávno, jsem si některé nestačil ani prohlédnout, ale to není důležité. Zdržel jsem se
na Malvazinkách, pražském hřbitově, kde jsme ukládali do hrobu urnu Egona Bondyho,
básníka, básníka který byl jedním z mých guru. Já jsem tam říkal jednu básničku, kterou jsem
o něm napsal, ale při té chvíli nebo přitom, nechci říct obřadu, při tom setkání jsem si
vzpomněl na jednu Bondyho báseň, která se jmenuje Epitaf a zní:
Teď už ležím v hrobě
Teď už je pozdě
A protože jsem samozřejmě přemejšlel nucen jsa tím, že mě o to Libora přátelé požádali,
abych tady něco řekl, tak jsem přemejšlel o tom co tady řeknu. Tak mě napadlo, že je to
vlastně přesně to:
Teď už ležím v hrobě
Teď už je pozdě
Prosím vás dívejte se na to co tady ti tři, nechci říct umělci, ale lidé vytvořili. Protože až tady
nebudou, až budou mrtví, což zvlášť v případě Libora Krejcara nebude trvat tak dlouho,
jejich dílo se nepochybně někam rozptýlí, bude ... a budeme, a pak si budeme říkat, do prdele,
že jsem se tenkrát ... tamto byla krásná socha, to byla krásná grafika ... Buďme šťastni z toho,
že jsme spolu, že spolu můžeme komunikovat, žít, navzájem se ovlivňovat a dívat se sami
sobě do očí. A kdybyste si nebyli jisti, jak se to má dělat, běžte se podívat tam dozadu, na ty
anděly Dana Tůmy, třeba vám napoví. Já myslím, že víc než se zabývat kunsthistorickými
analýzami vystavených děl, bychom se měli spíš modlit navzájem sami za sebe…

I. M. Jirous